Peter, 45 lět, menedžer v Bratislavě, imal telefon s 4 000 nepročitanymi e-pismami i noći bez spanja. Jego žena, Katarina, predložila něčto radikalno: tri dnja v planinskoj hatě v Vysokyh Tatrah — bez elektriky, bez signala, bez dorogy. Do haty možno dojdti tolko pěški, za tri časa.
Peter byl skeptičen. «A ako něčto se stane v firmě?» «Ono se stane bez tebe», skazala Katarina.
Put v hatu vel čerez lěs, potom čerez kamenite polja. Na rame Peter nesl ruksak s 12 kilogramami. Po dvoh časah on byl mokry i zly. Ale potom oni vyšli nad lěs, i pred nimi otkrylo se jezero — temno-zeleno, mirno, s vrhami okolo. Peter zaustavil se i dolgo stojal. On ne pomislil ni na jedno e-pismo.
Hata byla stara, drěvena, iz 1930 godov, s 20 posteljami v obćej sobě. Ne bylo struje — tolko solarny panel za kuhinju i svěće v sobah. Voda prišla iz izvora, ledena. Kupanje bylo v rěčkě — ili ne bylo. Hrana: čaj, polevka, hlěb i ovčji syr, ktore nosiči nosili v hatu na hrbtu každy den, 40 kilogramov.
Prvy večer Peter ne znal, čto dělati s rukami. On posegnul po telefonu desetkrat — i desetkrat viděl «Ne jest signala». Potom on sěl pri ogenj v obćej sobě. Tam byli turisti iz Poljske, Čehije, Němečka. Někto igral na gitarě. Starši gospodin, ktory hodi v Tatry 50 lět, rasskazyval o lavinah i medvědah. Peter slušal tri časa.
V 21:00 vse svěće byli ugašene. Nad hatoju bylo tisuće zvězd, i Peter viděl Mlěčny put prvy raz od dětstva. On spal deset časov — bez tabletok.
Vtory den oni šli na vrh Rysy, 2 503 metra. Tretji den oni ne dělali ničego: sěděli na kamenju i gledali oblaky.
Kogda oni vratili se v dolinu, telefon zabibkal 300 raz. Peter pogledal… i položil jego v ruksak. «Ničto se ne stalo bez mene», on skazal Katarině. «Ni v firmě, ni v světu.»
Sejčas on ide v hatu každy god. I v jego telefonu jest nova aplikacija, ktora blokira e-pisma po 19:00.