Ivana iz Zagreba, 38 lět, mama dvoh dětij, jednogo večera gledala na svoj kuhinjsky koš za smeti. On byl poln uže tretji raz za tri dnja — i skoro vse byla plastika: folija ot syra, pakovanja ot jogurtov, butelky ot vody, vrěćky ot ovočja. Ona izračunala, že semja vybrasyvaje okolo 50 vrěćek plastiky na měsec. «Dosti», ona skazala. «Jedin měsec bez plastiky.»
Děti, Lovro (10) i Marta (7), byli skeptični. «A čips?» pytal Lovro. «Čips jest v plastikě», odgovorila mama. Lovro ne byl srěćen.
Prvy tydenj byl haos. V supermarketu skoro vse bylo zavito v plastiku: kruhi, sir, meso, daže krastavici. Ivana provodila v magazinu dvojno vrěme, čitajuči etikety. Na kasě ona zabyla svoje platnene vrěćky v avtomobilu i nesla ovočje v rukah.
V drugom tydnju ona našla rěšenja. Na tržnici Dolac ona kupovala ovočje i zelenje v svoje vrěćky. Mesar dal meso v jej staklenu posudu, kogda ona jemu objasnila svoj projekt — i daže se usměhnul. V centru grada ona otkryla magazin «bez ambalaže», kde ljudi prinesut svoje teglice i kupujut riž, muku, orěhy i šampon na težinu.
Domašnji jogurt ona počala dělati sama, v staklenyh teglicah. Hlěb kupovala v pekarnji v platnenoj vrěćkě. Za vodu ona kupila filter na pipu, i semja pila vodu iz vodovoda.
Najvekši problem byl za děti. Školska užina bez plastiky? Ivana kupila metalne kutije. Marta byla gordna; ona pokazyvala kutiju vsim v klasu. Lovro ješče tužil o čipsu. Ivana s nim sdělala domašnji čips iz krompira v pečky. «To jest lěpše», priznal on po drugoj porcii.
Na koncu měseca semja imala tolko tri vrěćky plastiky namesto 50. Ne bylo idealno: lekarstva, něktore igračky i kreditna karta ostali plastični. Ale Ivana zametila i drugo: oni kupovali menje i bacali menje hrany, zato že kupovali tolko to, čto trěbovali.
Ona ne prodolžila «bez plastiky» na 100 procentov. Ale tržnica, teglice i metalne kutije ostali. I Lovro sejčas sam napominaje mamě: «Ne zabudi vrěćky!»