Každu nedělju jutrom na nabrežju Ljubljanice stoji rynok starin. Prodajut tam vse: stare monety, gramofonske plošči, srebrne ložky, jugoslavske medalje, lutky bez golov i kutije s fotografijami neznanyh ljudij.
Jure, 31-lětny inžener, šel tam s prijateljkoju Anoju jedino za kavu. Ale pri jednom stolu on zaustavil se. Medžu starymi radijami i lampami ležal črny metalny fotoaparat s okruglym objektivom. On byl težky i hladny, i na njem bylo napisano «Zorki».
«To jest sovětsky aparat iz 1950-yh lět», objasnil prodavač, stary mužčina s bradoju. «Kopija Leicy. Rabotaje kako novy.» Jure ne věril. On poprobal mehanizm: ručka se vrtěla, zatvor klikal.
«Koliko?» pytal Jure. «Osemdeset evro.» Ana jego dernula za rukav: «Ty ne znaješ, rabotaje li on. I kde ty kupiš film?» Ale Jure byl uže zaljubjeny. Oni se torgovali deset minut. Prodavač razkazal, že aparat byl jego otca, ktory fotografoval v Sarajevu i Beogradu, i že on prodaje jego tolko zato, že ne imaje komu jego ostaviti. Na koncu Jure zaplatil 55 evro i dostal ješče staru kožnu torbu.
Doma on našel v internetu vse o modelu. Film 35 mm se ješče prodaje, i v Ljubljani jest mala laboratorija, ktora razvija filmy. On kupil dva filma i počal fotografovati: Anu na mostu, babu v sadu, staro kino, kotku na oknu. Bez ekrana, bez avtomatiky. Každa fotografija trajala minutu: světlo, distanca, dyhanje.
Za dva tydnja on dostal fotografije iz laboratorije. Polovica byla temna ili razmyta. Ale osem byli prekrasni — teple barvy, malo zrna, kako iz starogo filma. Fotografija Any na mostu sejčas visi v jej kuhinji.
V slědujuču nedělju Jure šel opet na rynok, da pokazati fotografije staromu prodavaču. On dolgo gledal na nih i potom tiho skazal: «Moj otec by byl rad.»