Subota, 14. oktobra
Dragy dnevniče, včera ja byl v teatru prvy raz od školy. Sedemnadset lět! Na moj rođendan Lena podarila mi dva bileta v Aleksandrinsky teatr na «Revizora» Gogolja. Ja byl, priznaju, ne vrlo vesel. Tri časa v tesnom kreslu, v kostjumu, s ljudmi, ktori kašljajut? Ja by raděje gledal futbol.
Ale uže pri vhodu ja byl udivjeny. Zgrada jest kako dvorec: běle kolony, zlato, črvene baršunove kresla, ogromny luster. Lena mi objasnila, že prva premiera «Revizora» byla točno tu, v 1836 godu, i že car Nikolaj I sedil v loži i smějal se. Ja to ne znal.
Naše města byli na balkonu, vysoko gore. Do sceny bylo daleko, ale vse bylo vidno. Kogda světlo ugasnulo, v zalu stalo absolutno tiho. Ja nikogda ne slyšal takovu tišinu v tako velikoj grupě ljudij.
Postanovka byla moderna. Aktery ne nosili kostjumy iz 19. stolětja, a sovrěmenne kostjumy, i gorodničij govoril po mobilnomu telefonu. Najprvo mne to ne spodobalo se. Ale potom ja razuměl: istorija o korupciji i strahu pred vlastju jest tako aktualna, kako v časah Gogolja. Ljudi v zalu se smějali, ale někoje šutki byli gorke.
V pauzě my pili šampanjsko v bufetě i jeli buterbrody s ikroju. Drago, ale to jest tradicija. Ja slušal, kako ljudi okolo nas sporili o režiseru.
Na koncu gorodničij obratil se prjamo k zalu so slavnoju frazoju: «Čemu vy se smějete? Nad soboju se smějete!» — i ja čutil, že mne bylo malo stydno, ne znaju čemu.
Aplavz trajal deset minut. Na puti domov ja skazal Leně, že ja hoču iti opet. Ona se smějala: «Ty, ktory govoril o futbolu?» Ja uže kupil bilety na «Gore od uma» v decembru. V partěr, blizko sceny.