Pred dvěma godami Vera ne mogla vzlězti po stubah v metru bez zadyhanja. Ona mnogo rabotala v kancelariji v Pragě, jela loše i sovsěm ne sportovala. Kogda jej bylo 40 lět, brat dal jej čudny podarunok: registraciju na Praški maraton, ktory byl za 11 měsecev. «Ty jesi lud», ona skazala. Ale pěnjeze za registraciju ne bylo možno vratiti.
Vera se zapisala v klub běgačev v svojem kvartu. Trener, gospodin Pavel, 60 lět, dal jej jasny plan: počati s hodjenjem i jednoju minutoju běga, i potom pomalo uveličivati napor. Prve tydnji jej bolělo cělo tělo. Jedno doždlivo jutro, v 7 časov, ona skoro odstupila. Ale drugi iz kluba čekali ju v parku, i ona ne hotěla jih razočarovati.
Každy měsec distancije rosli: 5 kilometrov, 10, v vesnu — polumaraton. Vera izměnila svoju hranu, prestala kuriti i počala rano ležati spati. V lětu ona imala povrědu kolěna, i tri tydnja musila odpočivati. Ona myslila, že vse jest kraj, ale fizioterapevt pomogal jej oporaviti se.
V den běga bylo hladno, ale prijatno. Na startu bylo vyše 10 000 běgačev. Prve 30 kilometrov šli dobro. Na 32. kilometru prišla «stěna»: nogy ne slušali, i ona hotěla sěsti na rub ulicy. I togda ona viděla v tolpě brata s velikym plakatom: «Sama jesi kriva!» Vera se zasmějala i běžala dalje.
Ona prešla cělj za 4 časa i 52 minuty i plakala od radosti. Kako pravo, ona ničego ne vyigrala. Ale ona govori, že nikogda v životu ne byla tako gordna. I uže se registrovala na maraton slědujučego goda.