Kogda 27-lětny Martin dostal rabotu v avtomobilnoj fabrikě blizko Žiliny, on preselil se iz Prešova v maly najemny stan. Kolega jemu skazal: «Ne zabudi prijaviti trajny pobyt na novoj adresě. Inače pisma iz urědov budut iti k tvojim roditeljam.»
Martin najprvo otvoril stranicu gradskogo urěda. Tam on pročital, že prijavu može sdělati v klientskom centru, i že termin trěba rezervovati v internetu. Najbližši svobodny termin byl za dva tydnja, vo vtorok v 8:20 — posrědi jego rabotnoj smeny. On musěl prositi šefa o pol dnja svobodnogo.
Potom on čital spisok dokumentov. Trěbovali se osobny dokument i dokaz, že on imaje pravo živeti v stanu. Ponežto stan ne jest jego, on potrěboval pismenno soglasje vlastnika — s oficialno potvrđenym podpisom. Vlastnik, gospodin Kovač, živel v Bratislavě. Na srěću on jezdil v Žilinu každy měsec k materi, i oni pošli vkupě na poštu, kde jego podpis potvrdili za neskoliko evro.
Vo vtorok Martin prišel v klientsko centrum deset minut pred terminom. Tam čekalo dvadset ljudi, i na stěně byla elektronska tabla s nomerami. Jego nomer, B-17, pokazal se točno v 8:20. Urědnica byla ljubezna, ale točna. Ona prověrila vse dokumenty i potom pytala: «Kde jest originalny dokument o vlastničstvě stana?» Martin imal tolko kopiju.
Na moment on byl v panikě. Ale urědnica pogledala v elektronsky kataster i skazala: «Dobro, ja to vidim v sistemu. Ne trěba.» Za pet minut ona dala jemu potvrđenje o prijavi.
Na izhodu Martin poslal roditeljam fotografiju: «Oficialno jesm Žilinčan.» Mama odgovorila: «A kto sejčas bude čitati tvoje pisma iz banky?»