Každu prvu nedělju v měsecu vsa semja Petrović sobiraje se na obed u babe Zorke v Novom Sadu. To jest tradicija uže dvadset lět. Nikto ne smě propustiti obed bez seriozne pričiny.
Baba Zorka počinaje kuhati v subotu. Na stolu vsegda jest juha s rezancami, sarma, pečeno meso s kartofjami, salat i domašnji hlěb. Za desert ona peče svoj slavny makovnjak.
V tu nedělju za stolom sedilo dvanadset ljudi: baba, dědo, jej tri děti s mužami i ženami, i pet vnukov. Najmlajša, Tara, imala dva lěta, a najstarši, Uroš, dvadset tri.
Na počatku vsi govorili odjednom. Dědo Milan, ktory jest vrlo tihy, slušal i usměhal se. Potom baba udarila ložkoju po stakanu: «Tiho! Uroš imaje novost.»
Uroš vstal, malo črveny. «Ja i Ana... my se ženimo. V septembru.» Za stolom bylo tiho jednu sekundu. Potom vsi kričali, plakali i objimali jego. Baba Zorka prinesla iz podruma staru butelku vina, ktoru ona čuvala dvadset lět «za posebny den».
Po obedu muži igrali karty, žene pili kavu na terasě, a děti igrali v sadu. Kogda vsi odhodili, baba dala každoj semji paket s ostatkami hrany. «Za ponedělok», ona skazala, kako vsegda.
Uroš znal: na svadbě baba bude sěděti na najlěpšem městu.