Emir iz Bihaća hodi v šesty klas. Učiteljka istorije dala dětem zadaču: «Napišite, kako žili vaše babe i dědy, kogda oni byli mladi.» Emir rěšil razpytati svojego děda Muharema, ktory imaje 82 lěta.
V subotu Emir prišel k dědu s telefonom i tetradju. Děd sedil v svojem ljubimom krěslu pri peči. «Čto hočeš znati?» on pytal. «Vse!» skazal Emir.
Děd razkazal, že on rodil se v malom selu pri rěkě Uni. V jego dětstvu ne bylo elektriky i televizora. Večerom semja sedila pri lampě na petrolej i babuška razkazovala bajky. V školu on hodil pěšo pet kilometrov, i zimoju sněg byl do kolěn. «Ne bylo avtobusa. I my ne plakali!» on se smějal.
V 16 lět on počal rabotati na pilani s otcem. Potom on pošel v Zagreb učiti se za elektrikara. Tam on upoznal babu Fatimu na tancu. «Ona byla najkrasnějša děvojka v gradu», on skazal i pogledal na staru fotografiju na stěně.
Emir zapisal vse. On takože fotografoval stare fotografije: děd v uniformi, baba v svadebnom platju, stara hiža v selu.
V ponedělok Emir pokazal svoj projekt v klasu. Vsi slušali tiho. Učiteljka dala jemu najvyšu ocěnu. Ale za Emira najvažnějše bylo drugo: on nikogda ne znal, kako interesno bylo žitje jego děda.