Zuzja imaje deset lět i igraje futbol v dětskom klubu v Poznanju. Ona trenira tri raza v tydenj. Ale ona nikogda ne byla na pravom profesionalnom matču. Na jej roždenny den otec kupil dva bileta na matč gradskogo kluba v nedělju.
Pred matčem oni kupili šal v barvah kluba, modry i běly. Na stadionu bylo 40 000 ljudi. Zuzja nikogda ne viděla tako mnogo ljudi na jednom městě. Kogda igrači vyšli na igrišče, vsi ljudi stali i pěli himnu kluba. Zuzja imala gusinu kožu.
Jih města byli za vratami. Zuzja mogla viděti vratarja, kako on kričal na obrancev. V 20. minutě domašnji klub dal gol! Cely stadion zakričal. Neznajomy mužčina pri njih objel otca. Zuzja skakala i kričala.
V drugom poluvrěmeni gosti dali dva gola i vodili 2:1. Navijači byli nervozni. Někotori zviždali. Ale v 88. minutě kapitan dal gol glavoju: 2:2! Stadion skoro razpal se od krika.
Na koncu igrači podišli k navijačam i pleskali. Kapitan brosil svoju majicu v publiku. Ona ne upala k Zuzji, ale ona ne byla smutna.
V avtu na puti domov Zuzja skazala: «Tata, kogda ja budu velika, ja hoču igrati na tom stadionu.» Otec se usměhnul: «Togda ja budu sedeti za vratami i kričati za tebe.»