Gospođa Nina rodila se v 1954 godu v selu v Vojvodině, daleko od mora i od bazenov. V dětstvu ona pomagala roditeljam v polju, i v lětu, kogda druge děti kupali se v rěcě, ona pazila na mlađih bratov. Plavati ona nikogda ne naučila se. Cěly život, kogda rodina jezdila na more, ona stojala pri brěgu, s vodoju do kolěn, i gledala na drugyh.
Na jej 70. roždenny den vnučka Polina pytala, kako želanje ona imaje. Nina bez razmyšljanja odgovorila: «Plavati v moru, dokolě jesm živa.» Vsi se zasmějali, ale Polina to prijela serjozno. Za tydenj ona zapisala babu na kurs plavanja za odraslyh v gradskom bazenu.
V prvy den Nina skoro ne smějala vojti v vodu. Ona se bojala utonuti i so vsej silu držala se za rub bazena. V grupě bylo ješče šest staryh ljudij s takym samym strahom. Trener, vrlo terpeliv mlady človek 25 lět, počal s najprostějšego: položiti lice v vodu i vydyhati čerez nos.
Tolko za tri měseca ona mogla sama ležati na hrbtu na vodě, ne deržeči se ni za čto. Togo dnja ona plakala od radosti prěmo v vodě. Potom naučila se dvigati nogami s doskoju i pozdněje rukami. Ponekogda jej bolěl hrbet, i ona myslila vse ostaviti, ale prijateljki iz grupy ju ohrabrjali. Sejčas oni každy vtorok po uroku pijut čaj vkupě.
V avgustu rodina pojehala v Budvu. Jedno jutro, kogda more bylo gladko kako steklo, Nina v kapě s cvětami vošla v vodu. Polina plavala blizu nej. Nina proplavala 20 metrov — pomalo, ale bez ostanovky. Na brěgu cěla rodina aplaudirala.
«Nikogda ne jest prepozdno», ona govori sejčas. «Trěba tolko prestati bojati se, že budeš izgledati směšno.»